V průběhu roku 1949 začalo švédské letectvo (Flygvapnet) hledat nástupce úspěšného stroje SAAB J-29 Tunnan (zalétaný v roce 1948 a zaváděný do operačního provozu od roku 1951). V téže době byly započaty u firmy SAAB konstrukční práce na projektu R-1250. Požadavky zněly na přepadový stíhač pro ničení bombardérů letících vysokou podzvukovou rychlostí, schopný vyvinout rychlost M 1,4 až 1,5. V roce 1956 byl požadavek v souladu s celosvětovým vývojem v letectví zpřísněn na M 1,7 až 1,8 a také se měl na polovinu zkrátit čas výstupu do 10 km a vzrůst dostup. Současně byl stanoven požadavek na použití VPD ne delší než u podzvukového J-29. Kombinace těchto parametrů sama o sobě způsobila vrásky na čelech konstruktérů a když k tomu připočteme obvyklé požadavky Flygvapnet na jednoduchost obsluhy a provozní spolehlivost, získáme komplexní a velmi náročné zadání. Konstruktéři firmy SAAB se úkolu postavili s tradiční tvořivostí a vynalézavostí, jejímž výsledkem byl letoun J-35 Draken. Stroj, u nějž se přes relativně extrémní nároky na výkony a nízkou hmotnost podařilo najít dostatek vnitřního prostoru nejen pro příslušné přístrojové vybavení, ale také pro palivo, nutné k provedení akce.


Aerodynamická koncepce letounu byla navržena jako poměrně netradiční tzv. dvojitá delta, kdy náběžné hrany křídla byly u trupu protaženy do tvaru křídla o vysokém úhlu šípu. Toto řešení znamenalo dostatek vnitřního prostoru při zachování velmi dobrých aerodynamických vlastností. Protože pro tuto koncepci neexistovaly příklady, byl postaven pokusný typ SAAB 210, vlastně létající zmenšený model letounu v měřítku 1:1,4, na kterém byla celá aerodynamická koncepce odzkoušena.
Sériové letouny v provedení J-35A přicházely k jednotkám od konce roku 1959. V průběhu následujících let byly letouny neustále zdokonalovány a vyvíjeny až k modelu J-35F, resp. jeho vylepšené variantě J-35J. Tato verze, v základních parametrech shodná s J-35F, v sobě zahrnuje všechna vylepšení, která letouny v průběhu vývoje podstoupily, přičemž stroje tohoto provedení byly až na konci 20. století nahrazovány ve švédském letectvu o dvě generace novějším typem JAS-39 Grippen. O jeho náhradě u druhého velkého uživatele, letecva Rakouska, se vedou plamenné diskuse i přes to, že země jako náhradu již zvolila evropský typ Eurofighter.
Ačkoliv modelů tohoto letounu existuje větší množství, vážně lze brát pouze dva: od francouzského Helleru, nebo od japonské Hasegawy. Předmětem dalšího textu je druhý jmenovaný, konkrétně J-35J Draken Air Superiority. Krabička má na titulní straně fotografii skutečného letounu J-35J č.31 od křídla F10, letounu, který je předlohou stavebnice. Pohled do krabičky mě potěšil. Jemné rytí, bohaté, ale citlivé provedení detailů signalizují na bezproblémovou stavbu s použitím minimálního množství tmelu. Stavba modelu je celkem příjemnou záležitostí a pouze vaše touha po vylepšování může vést k potřebě cosi řezat, nastavovat, dodělávat a podobně. Jedinou, avšak zásadní výhradu mám k obtiskům: čísla 10 a 31, použitá na trupu a křídle letounu, nejsou ve skutečnosti červená, jak je provedeno v obtiscích, ačkoliv podle fotografií se to může zdát, ale signální oranžová, což může protvrdit každý, kdo letoun viděl in natura například na CIAFu. Tento zdánlivě banální nedostatek má bohužel dalekosáhlý vliv na celkový vzhled modelu, takže nevidím jinou možnost, než jej napravit za použití příslušné barvy.
Stavba modelu se jinak dá zvládnout podle návodu, ve kterém je pamatováno i na barvení dílů během stavby, a celkově nepůsobí jakékoliv problémy. Veškerá dále uvedená vylepšení uvádím jako inspiraci pro vášnivé řezače - sám jsem se do nich většinou nepouštěl:
Mechanizace křídla: letoun při stání měl odtokové hrany křídla (= klapky a křidélka) v poloze potlačeno (=dolů). Pokud budete řezat, je třeba doplnit otvory a žebra na trupu v místě, které je v běžné poloze zakryto klapkami - velmi dobře je to vidět na fotografii na obalu.
Elektrický generátor: šachta pro jeho zatažení jeví se poněkud mělká a ve srovnání s fotografiemi postrádající řadu detailů.
Výzbroj: prázdné podkřídelní závěsníky modelu nesluší, doplnil jsem dvojici raket Rb.24J (Sidewinder). O tvaru podtrupových přídavných nádrží lze polemizovat, zdá se, že by měly být oválného průřezu a nikoliv kruhového jako ve stavebnici, ale ponechal jsem původní.
Pilotní prostor: sedačku lze doplnit o detaily dle obrázků, alespoň však o upínací pásy.
Zbarvení: stavebnice je obtiskovou verzí dříve vydaného provedení s nátěrem "low-vis" dvěma odstíny šedi a kovovým spodkem trupu. Výsostné znaky odpovídají předloze, avšak barva taktického označení nikoliv. Vyřešil jsem to tak, že jsem čísla 10 a 31 prostě přemaloval signální oranžovou. U malých čísel to celkem jde, zvláště když použijete ostré párátko k odstranění přebytečné barvy, ale velkou 31 doporučuji vystříhnout a celou přetřít. K tomu se váže ještě jedno nebezpečí, a to špatná krycí schopnost většiny signálních oranžových: je třeba více tenkých vrstev. Pěkná stavebnice, nezbytnost pro zájemce o švédské stroje, i když připouštím, že původní švédské zbarvení, skládající se z nepravidelných polí šedé a šedozelené, zvláště s mečounem na křídle (prezentované v původním návodu) může být zajímavější.